VEŘEJNÁ SPRÁVA: května 2011

VEŘEJNÁ SPRÁVA - obsah:

1. Materiální a formální funkce státu

Od dob osvícenství máme 2 funkce státu:
a) materiální = aktivity státu, které jsou měřitelné jako výkon
b) formální = je to funkční rozdělení, kdo má co na starosti ve státě – to souvisí i s dělbou moci

V novověku se pak přidaly další funkce:
a) bezpečnostní = ochrana jeho území a obyvatel
b) právní = má vytvořit nějaký právní řád a vynutit jeho dodržování

V době merkantelismu přibyly další funkce:
a) hospodářská

V 19. století:
b) sociální = přidala se v 19. století

dnes:
c) kulturní = udržení své bytnosti jazyka, národního učení

2. Veřejná správa ve starověkém Řecku a Římě

Řecko
V Řecku byly městské státy, tzv. polis, každý z nich se spravoval sám. Polis byla řízena občany, ti tvořili tzv. demos. Přirozeně ho netvořili ženy a děti a cizinci, kteří zde žili mnoho generací. K demu patřily pouze hlavy států, které měly rozdělenou půdu.

- výběr péče o stát byl na základě losování a funkce byla přidělena pouze na dobu určitou, jeden rok

- volby byly pouze ve dvou případech – vyslanci a stratégové

- původně byla tato služba neplacená, spousta lidí musela tuto funkci odmítnout, protože si nemohla dovolit rok nevykonávat své zaměstnání
Řecká demokracie byla přímou, ale ta nemůže v normálním světě fungovat (Rousseau – Společenská smlouva – poslední pokus o přímou demokracii)

Řím
Řím začíná svůj vývoj nebyrokratickým systémem. Rozdíl je v tom, že lidé, kteří toto povolání vykonávali, byli voleni – proto je tento systém dnešní době bližší! Tento systém byl vytvořen pro vedení města, ale Řím se stal později centrem celé říše a tím přestal systém fungovat- zde pak začíná přerod z městského státu na stát s jedním panovníkem, césarem, a to v tomto případě doživotně. Jedině Tribun (instituce na ochranu Plebejců) mohl vetovat rozhodnutí Senátu a jeho usnesení.
Stát vznikl kumulací funkcí republikánů, které byly původně rozděleny.

- Patericijové představovali Senát

- Plebejci představovali Tribun

- Tím vznikl zcela nový typ státu; vznikl byrokratický aparát s profesionálním úřednictvem.
Z té doby odtud pramení dvě důležité věci:
a) Římské právo – před významnými rozhodnutími docházelo k poradám
b) Pax Romana – tzv. Římský mír – chápe se tak, že Římané diktovali mír a platí zde princip subsidiarity, že rozhodnutí by se mělo řešit na úrovni občana

3. Veřejná správa středověkých evropských států

Středověká správa vycházela z feudálního principu – panovník byl neformálně vlastníkem celé země, ale tu nemohl celou ovládat, tak tuto část země uděloval jako léno; zpočátku to lidem dával pro funkci, ale později chtěli léno dědičně a pak ho dostávali i s poddanými – tím pádem se vytvořil jakýsi úřednický systém

- bannus = panské právo – kdo drží moc, drží ji úplně celou

- svěřit administrativní funkce mohl panovník jen církevním hodnostářům, protože byli gramotní. Každý nese zodpovědnost a dochází k dělbě moci – každý má určité pravomoci a pak systém funguje i jako celek

- bannus je protikladem moci zákonodárné, výkonné a soudní v dnešní době, protože bannus je moc nerozdělená, držitel moci má veškerou moc, vše je v jedněch rukou

- panské společenství vychází z logiky feudálního systému – panovníci dále rozdělují území v léno, vytvářel se řetězec, kde nebyl ani začátek, ani konec. Někdo byl leníkem, ten člověk nad ním byl leníkem….

- Středověký právní systém neměl vymezené teritoriální a mocenské hranice, moc se neustále utvrzovala

- Marsilius z Padovy- spis Obránce míru – vyslovil domněnku, že moc je v rukou lidu, že zákonodárcem je lid

- Nicolo Machiavelli – florentský politik, měl na starosti důležitá diplomatická jednání. Ukončil svou kariéru republikánského úředníka, protože musel, tak potom republika zanikla. Byl prvním člověkem, kdo pochopil užitečnost konfliktu – přišel na to, že se mu vyhnout nelze, a když se člověk vybije, tak konflikt přinesl pozitivní výsledek – i dnešní moderní politika na tomto principu funguje (institucionalizace střetnutí politických sil). Chtěl dát konfliktům řád, říkal že politika může mít i jiná pravidla než církevní. Říkal, že účel světí prostředky – účel je v zájmu státu, nikoliv osobní prospěch. Říkal že politiku nelze hodnotit pouze z hlediska morálky. Zavedl slovo „stát“, toto slovo existuje už od renesance.

4. Změny ve veřejné správě na počátku novověku (16 – 18. století)

Funkce státu se obohatily.

Absolutismus – vznikl ve Francii; stěžejním bodem bylo to, že král odstavil nejen parlament, ale i držitelskou šlechtu, nechal jí majetek, ale zbavil jí správních funkcí (bannus). Pověřil pak své úředníky – nejvýznamnější byli intendanti – byli specializováni. Byl to tvar pyramidy; na vrcholu byl král a pak vzdělaní úředníci v této oblasti. Rozhodující nebyl šlechtický původ, ale vzdělání, rozsah vědomostí. Absolutismus je centralizovaný, má profesionální státní aparát, přinesl pravidelný výběr daní, utvoření armády; systémově uspořádaná daňová soustava.

Tento systém nejvíce vyhovoval nastupujícím vrstvám obchodníků. Šlechta byla nadále privilegovaná, ale pokud si chtěla udržet svůj poziční stav, musela také začít podnikat, nešlo žít jen z renty!

Tento stav byl napodobován v Prusku – to vzniklo z Braniborska (na počátku 18- století), Prusové byli nejpečlivějšími žáky Francouzů. Prusko sestavilo velmi silnou armádu a již po 40 letech se stalo opravdovou mocností. Byl to také první stát, kde se dalo hovořit o státu blahobytu – byly zde zaváděny sociální služby – měly mít nějaký vojenský efekt – např. větší celistvost při napadení.

Hospodářská politika – začíná se objevovat ve Francii (merkantelismus) – hlavní osobou je Colbert (ministr financí Francie), krále zajímala pouze kasa, ale kroky pro hospodářskou stabilitu prováděl stát.

Parlamentarismus – Anglie, Nizozemí; byly tam stejné pokusy jít francouzským modelem, ale neúspěšné. Karel I. se snažil jít touto cestou, ale dostal se do křížku s parlamentem a popravili ho. Republika končí vládou Olivera Cromwella – jako mocné osobnosti, návrat k monarchii – začíná velmi důležitá věc – dělba o moc, tím panovník stvrzuje, že se bude dělit o moc s parlamentem, moc výkonnou má král, který vládne v rámci zákonu, zákonná moc byla pro parlament.

Dnešním systémem v Anglii je parlamentní demokracie. Na úrovni měst, hrabství byla správa velmi silná, jinak se správa centralizuje a dochází k jednotné daňové politice, stavbě armády. Absolutistické státy musely také ovšem později překročit k dělbě moci (anglický systém), aby ostatní státy mohly fungovat. Dílo Vzestup a pád velmocí od Paula Shennedyho.
Zadlužení bylo hybným článkem pro revoluci a následnou reformu. V 19. století se reformy veřejné správy urychlily a upevnily a došlo ve Francii k vypuknutí revoluce!! (Pod vlivem Napoleona došlo ke změnám politických systémů).

Pod francouzským vlivem se rozšiřuje liberalismus – jednotlivé státy mezi sebou bojují a to i z hlediska dokonalosti administrativy – toto období se pak stalo nejvýznamnějším pro administrativní stát.

5. Veřejná správa v Habsburské monarchii

V roce 1740 začala v Habsburské monarchii panovat Marie Terezie a v Prusku Fridrich Barbarossa.
Některé země chtěly zpochybnit nástupnictví ženy na trůn, a to vedlo k válkám – tyto války ale Habsburkové s Prusy prohrávaly! (výsledkem byla ztráta Slezska ve prospěch Pruska)

Tyto porážky pak odstartovaly reformy Marie Terezie a Josefa II. Marie Terezie, která chtěla sebe potvrdit ve funkci, si uvědomila, že musí provést reformy; pro úřednický aparát bylo důležité školství, tak zavedla povinné vzdělání.

V roce 1749 byla provedena reforma veřejné správy. První na stupínku byl panovník, ten byl brán jako nejvyšší správce země (ale již neplatilo, že vše vlastnil). Druhým na stupínku byla vysoká správa – to byly úřady, které přímo podléhaly panovníkovi. Tyto dva stupně tvořily moc zákonodárnou, do jisté formy i moc soudní. Na třetím místě byly úřady, které spravovaly jednotlivé země a byly nazývány střední správou (Čechy, Morava, Slezko). Francii v tomto bodě odpovídají intendanti.

Na posledním místě byla správa městská (královská) a krajská – jako nejnižší článek správy Habsburské monarchie bylo soustátí, což bylo velmi složitým systémem. – Uherské království, území Rakouska, Země koruny České – Český prostor jim byl plně podřízen.

Marie Terezie se ze soustátí snažila vytvořit unitární stát, aby v celé zemi platilo – tyto pokusy ale neustále hatili Maďaři (smyslem bylo modernizovat stát). Byly vytvořeny špičkové školy pro vrcholné úředníky, z nichž jedna byla v Praze.

6. Max Weber a jeho koncept byrokracie

Max Weber je proslulý německý sociolog, ekonom a politolog přelomu devatenáctého a dvacátého století. Mezi nejvýznamnější je řazen jeho přínos k formování sociologie jako vědy, zkoumání byrokracie a sociologie náboženství a politiky. Napsal dílo Hospodářství a společnost – jako první se zabývá byrokracií, jaké má místo v moderním světě. Byl kritikem marxismu, měl blízko k pozitivismu a novokantoství.
Oceňoval byrokracii pozitivně, viděl v ní neutrální sílu, problém viděl jako dva tlaky ve společnosti:
1) politický tlak (stát a politická sféra)
2) hospodářský tlak (podnikatelé a soukromá sféra)

byrokracie je neutrální síla mezi nimi (politikou s hospodářskými zájmy)
- je to síla, která vyvažuje mezi oběma, projevuje se v ní racionalismus (co nejlepší uspořádání), jsou to profesionální lidé s racionálním pohledem nad zájmy politickými a soukromými.

Racionální přístupy profesionální byrokracie – chráněny veřejným zájmem
- co umožňuje byrokracii sehrát tuto roli (ideální stát Weber) = 6 principů, pomocí kterých byrokracie hledá nejlepší řešení mezi protikladnými silami ve společnosti

Podle Webera je expanze byrokracie v moderní společnosti nevyhnutelná, protože se bez ní nemůžeme vyrovnat s administrativními nároky, které na nás kladou rozsáhlé společenské systémy. Na druhé straně však Weber viděl u byrokracie i řadu zásadních nedostatků., které mají dopad na povahu moderního společenského života.

Aby mohl lépe studovat příčiny a povahu jejich expanze, postuloval Weber IDEÁLNÍ TYP byrokratických organizací. „Ideálním“ přitom nemyslel „žádoucí“, ale „ryzí“. Weberův ideální typ je abstraktním popisem jenž klade důraz na ty reálně existující vlastnosti, které považuje za nejtypičtější. U byrokracie určil několik zásadních charakteristik.
I. Platí pro ně princip vymezených úředních kompetencí, upravených zákony a správními nařízeními. To znamená:
- pravidelné činnosti potřebné k byrokratickému řízení daného útvaru jsou jasně rozděleny jako úřední povinnosti
- rovněž je napevno rozdělena přikazovací moc, popřípadě i donucovací prostředky
- pravidelné a plynulé plnění takto rozdělených povinností se plánovitě pojišťuje tím, že se k tomu ustanovují osoby s předepsanou kvalifikací

II. Existuje jednoznačná hierarchie pravomocí. Úkoly organizace jsou rozděleny mezi jednotlivé pracovníky v souladu s touto hierarchií. Byrokracie má podobu pyramidy s jasně stanovenými vztahy nadřízenosti a podřízenosti, což jí umožňuje centralizované rozhodování a jeho koordinovanou realizaci. Nadřízené složky zadávají úkoly podřízeným a dohlížejí na ně.

III. Moderní úřadování se zakládá na spisech (aktech), které se v prvopise nebo v konceptu uchovávají, na štábu subalterních úředníků a písařů všeho druhu. Souhrn úřednictva v úřadě, činného s příslušným aparátem hmotných zařízení a aktů, tvoří byro, kancelář. Moderní organizace úřadu zásadně odlučuje kancelář od soukromého bytu. Vůbec odděluje jako zvláštní oblast úřední činnost od soukromého života, úřední peníze a prostředky od soukromého majetku úředníkova. K tomuto stavu se dospělo teprve dlouhým vývoje. Dnes platí všude, jak ve veřejných institucích, tak v soukromých podnicích. Kancelář a domácnost, obchodní korespondence a soukromá korespondence, podnikové jmění a osobní jmění se zásadně oddělují.

IV. K úřadování, zvláště je-li to úřadování specializované - a takové je pro moderní dobu příznačné -, se obvykle vyžaduje odborné vzdělání.

V. V rozvinutém úřadování se vyčerpává veškerá pracovní síla úředníka, i když je povinná pracovní doba v kancelářích vymezena. K tomu se ve veřejné i soukromohospodářské administrativě dospělo teprve dlouhým vývojem. Dříve bývalo normální vyřizovat záležitosti a obchody „mimo úřad“.

VI. Úředníci si při své činnosti vedou podle obecných, víceméně pevných, kompletních naučitelných pravidel. Osvojování těchto pravidel se ustavuje ve zvláštní nauku (právní věda, případně spravověda, kancelářská nauka), které se úředníci učí. Moderní úřadování je natolik vázáno pravidly, že dnes například v teorii platí tato norma: Je-li úřad zmocněn, aby zařídil provedení nějaké věci, neopravňuje jej to dávat rozkazy od případu k případu, ale má jen vydat abstraktní směrnice.

7. Americká škola Public Administration

- typická škola pro období 1897 – 1927

- určité administrativní pojetí v Americe

- škola se snažila najít způsob, jak čelit výkyvům moci po volbách (představě administrativy vítězných stran)

- významná jména: Wilson, Goodnow

- místní politici měli vytyčovat úkoly veřejné správy – tyto úkoly ale realizují odborníci, kteří se řídí profesionálními pravidly

- rozhodnutí VS musí být neustále dokumentováno, dále je tu existence předpisů – představuje kontinuitu VS

- je zde hierarchický typ organizace, úřadu. Je zde rozlišení veřejných a soukromých zdrojů – VS nelze privatizovat

- velký důraz je kladen na odbornost úředníků

- v první řadě musí jít vždy o veřejný zájem

8. New Public Management

NPM je nová koncepce řízení veřejných služeb, která byla zkoncipována až v devadesátých letech 20. století. V rámci NPM probíhá řízení prostřednictvím stanovení cílů, výkonné pravomoci jsou delegovány na regionální a lokální úroveň, hojně je využíván controling, v jehož rámci dochází k pravidelnému prověřování aktuálního stavu, zjišťování odchylek od stavu žádoucího a následně jsou vyvozována nápravná opatření.

NPM také usiluje o zavedení prvku soutěže do veřejných služeb (např. vyhlašování veřejných zakázek). Pro NPM je typické zaměření na efektivní využití zdrojů pro dosažení vysoké kvality poskytovaných služeb, konkurenční prostředí mezi veřejným a soukromým sektorem při poskytování služeb, tržně orientovaný přístup (občané jsou zde spotřebiteli, které je třeba uspokojit) a vysoká úroveň zodpovědnosti za výsledky manažera.

Přes to, že koncept NPM není v kontinentální Evropě tak rozšířen, jako je tomu ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických, představuje důležitý zdroj myšlenek, na základě kterých by se měl ubírat další vývoj správních organizací.

Nepočítá tolik s úlohou státu a čerpá z následujících předpokladů:

- Zásadní rozdíl je v tom, že úředník se chce vyhnout chybám (má své pravomoci pevně dané), kdežto manažer chce dosáhnout nějakého cíle, uspokojení
- Úředník je jakýsi arbitr mezi politikou a ekonomikou, zatímco manažer nikoliv
- Zatímco úředníka příliš nezajímá zdroj financování a čas, tak manažera zdroj zajímá, i čas – čas jsou peníze
- Úředníci se velmi často vrací z hlediska problémů do minulosti, kdežto manažeři se snaží předvídat, co by mohlo znamenat problémy
- Úředník nerad experimentuje, kdežto manažer ano
- Je rozdíl i ve vzdělání (humanitní zaměření vs. ekonomické)

New Public Management a zejména nové modely řízení jsou zaměřené na změnu úloh, struktury a organizace politicko – administrativního systému. Pozornost je v prvé řadě soustředěna na efektivnost a účinnost. Nové modely řízení zapříčinily nárůst veřejného sektoru k rozšíření nabízených veřejných služeb.

Komplexní nabídka veřejných služeb vedla k vzniku deficitů v kvalitativní oblasti, to způsobilo nespokojenost zákazníka (občana), a zároveň se začalo mrhat finančními zdroji.
Veřejný sektor se tak ocitl pod tlakem vývoje a reagoval na to několika projekty, které jsou zaměřené na uplatnění osvědčených principů fungování soukromého sektoru a především znovu definuje vztah mezi soukromým a veřejným sektorem. Teoretické základy spočívají v mikroekonomických organizačních teoriích, které pro veřejný sektor předpokládají deregulaci, odbyrokratizování, hospodářskou autonomii a převzetí soukromé podnikatelské kultury. Hranice mezi soukromým a veřejným sektorem se posouvají především prostřednictvím privatizace.

V New Public Management hrají důležitou roli tyto strategické a operační programy a metody:
• definice cílů
• definice produktů
• měření výkonnosti
• vypracování rozborů
• controlling
• řízení vstupů a výstupů
• rozpočet
• decentralizace
• převzetí zodpovědnosti za zdroje
• porovnání
• soutěž (benchmarking)
• zaměření se na zákazníky
• kvalitativní management
• organizační a personální rozvoj
smluvní management

9. Veřejná správa a globalizace

Globalizace – je to proces objektivně daný, je produktem určité moderní, technické a technologické vyspělosti

- je to vyvolána tím, že není omezen přístup informacím a možnost získání nejlepších tech. prostředků; je zde rozvoj dopravy, kapitálu
- globalizace je také zdrojem nevýhod, ale i šancí; je to určitá ideologie nadnárodních společností, která se jí snaží využít ke svým ziskům; role států se oslabuje, dnes státy prosí, aby firmy investovaly právě na jeho území;

K prvotním projevům demokracie došlo před 200 lety v USA, později se rozšířila po Evropě

- pojem legitimizace moci – tzn. stát musí mít možnost vynutit si respekt u občanů, ale pouze v případě, že moc je legitimní – pravidelné volby, dělba moci – legitimitu zajistí!!!

- Další problém je ten, že značná část rozhodnutí obchází tuto dělbu moci (to má za následek rozkolísání legitimity)!

- Proč teď znovu povstávají anarchistická hnutí? Protože si lidé uvědomují, že rozhodovací procesy jsou mimo legitimitu – hovoří se o deficitu demokracie
Reakcí na to je nějaká globální vláda, globální občanská společnost (řeší se tyto otázky)

10. Evropský správní prostor

Jedná se o sbližování v činnosti jednotlivých národních správ. V prostoru EU je vyžadována stále vyšší konvergence ve správní činnosti jednotlivých států. To neznamená, že všude budou vytvořeny stejné orgány či instituce, ale že jejich činnost bude založena na stejných základních principech. K zásadním požadavkům patří zejména princip právního státu a dále otevřenost a transparentnost, odpovědnost úředníků i soudců a efektivita i účinnost v jejich činnosti.

Přestože nejsou stanovená pravidla týkající se organizace správy, má EU výrazný vliv na výkon vládní moci v členských zemích. Je totiž oprávněna vyžadovat spolehlivý systém, který umožní začleňovat právo EU do vlastních právních předpisů každého členského státu.

Evropský správní prostor bývá někdy definován také jako neformalizované evropské správní právo (neformalizované aquis communautaire) a v podstatě přispívá k určité "evropeizaci" národních veřejných správ a správního práva členských zemí EU. Základní kritéria vyplývají spíše z obecně stanovených a uznávaných principů, které musejí členské státy splňovat (např.demokratický stát s fungující justicí a ochrana lidských práv, což vyplývá krom jiného z členství všech zemí EU v Radě Evropy).

Dokument Bílá kniha o evropském vládnutí – principy (pilíře) zde jsou zakotveny; dále je zde navíc princip participace (do realizace musí být dotčené subjekty zapojeny), princip koherence (kroky se nebudou navzájem vylučovat)!!!

11. Institucionální a organizační struktury veřejné správy. Pojem veřejné služby

Veřejná správa se dělí na státní správu a samosprávu.

1/ instituce vykonávající přímo veřejnou správu:
a) ministerstva - 15
b) ústřední správní úřady – 11
c) územní správní úřady (finanční úřady…)
d) veřejné ozbrojené a neozbrojené sbory (policie, hasiči)
e) orgány obcí, krajů a hl.m.Prahy a též orgány …
f) další instituce (profesní komory, vysoké školy, nadace…)

ad a) ministerstva - Jejich činnost řídí, kontroluje a sjednocuje vláda. V jejich čele stojí ministr, který plně odpovídá za plnění úkolů svěřených úřadu zákony a návazně vládou.

V České republice působí v dnešní době tyto ministerstva
- Ministerstvo financí
- Ministerstvo zahraničních věcí
- Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
- Ministerstvo kultury
- Ministerstvo práce a sociálních věcí
- Ministerstvo zdravotnictví
- Ministerstvo spravedlnosti
- Ministerstvo vnitra
- Ministerstvo průmyslu a obchodu
- Ministerstvo pro místní rozvoj
- Ministerstvo zemědělství
- Ministerstvo obrany
- Ministerstvo dopravy a spojů
- Ministerstvo životního prostředí
- Ministerstvo informatiky

ad b) ústřední správní úřady
Na rozdíl od ministerstva platí pro tyto úřady:
- užší působnost
- jejich vedoucí není členem vlády
- vedoucího obvykle jmenuje vláda
A naopak mají s ministerstvy společné:
- vykonávání svěřené působnosti
- informování veřejnosti
- připravování návrhů zákonů
- vydávání vyhlášek a směrnic, ...

V České republice působí tyto další ústřední správní orgány (podle zákona č.2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy v ČR):

- Český statistický úřad
- Český báňský úřad
- Úřad průmyslového vlastnictví
- Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
- Správa státních hmotných rezerv
- Státní úřad pro jadernou bezpečnost
- Komise pro cenné papíry
- Národní bezpečnostní úřad
- Energetický regulační úřad
- Úřad vlády české republiky

ad e) orgány obcí - Správními orgány obce jsou (podle zákona č. 128/2000 Sb. o obcích):

- zastupitelstvo – počet členů je dán počtem obyvatel obce, mandát vzniká zvolením, zastupitelstvo schvaluje územní plán, regulační plán,…, jednání je veřejné
- rada obce - je výkonným orgánem obce (starosta, místostarosta), schází se dle potřeby a zasedání je neveřejné
- starosta – zastupuje obec navenek, odvolává a přijímá tajemníka úřadu, odpovídá za hospodaření obce, svolává a řídí jednání zastupitelstva
- obecní úřad – starosta, místostarosta, tajemník, ostatní zaměstnanci
- výbory – jsou to členové zastupitelstva
- komise

orgány krajů - Hlavními správními orgány kraje jsou (podle zákona č. 129/2000 Sb., o krajích):

- zastupitelstvo – vzniká volením, schvaluje programy územního obvodu, jeho zasedání je veřejné
- krajská rada – tvoří ji hejtman, zástupci a další členové, rozhoduje o majetkoprávních úkonech, zasedání je neveřejné
- hejtman – zastupuje kraj navenek
- krajský úřad – tvořen ředitelem a zaměstnanci kraje, členěn na oddělení
- další orgány zastupitelstva a krajského úřadu – výbory (finanční, kontrolní, pro výchovu a vzdělání, zaměstnanost) a komise

orgány hl. města Prahy - Hlavní město Praha je samostatně spravováno zastupitelstvem hlavního města Prahy; dalšími orgány hlavního města Prahy jsou rada hlavního města Prahy, primátor hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy a zvláštní orgány hlavního města Prahy.

2/ instituce, které z části svou činností ovlivňují veřejnou správu
a) parlament – 2 komory…, moc zákonodárná
b) vláda – vrcholný orgán moci výkonné
c) ústavní soud (ochrana územní správy a samosprávy)
- správní soudy
- + další – například NKÚ, ČTÚ

ad a) parlament - 2 komory
- hlavní činností je přijímání zákonů
- zákon může předkládat poslanec, skupina poslanců, vláda, senát, zastupitelstvo kraje
- odborníci z ministerstev zákon zpracují a předloží vládě
- čtení zákona – 1. čtení – navrhovatel přednesl zákon s důvodovou zprávou a vysvětlí potřebu přijetí nového zákona, přistoupí se k hlasování, při zamítnutí se musí přepracovat, při schválení jde zákon do výborů poslanecké sněmovny
- 2. čtení – v případě schválení zákon jde do senátu, který jej může schválit nebo zamítnout a s PN se vrací do sněmovny, ta jej buď přijme s PN nebo jej může přijmou v původním znění absolutní většinou. Pokud se zákonem senát 30 dní nezobává, tak je také přijat.
podpis prezidenta, má právo veta – vrací se zpět…prezident zákon podepíše – zákon vstupuje v platnost uveřejněním ve sbírce…

ad b) vláda
Vláda se skládá z předsedy, místopředsedů a ministrů.
Vztah vlády k veřejné správě je velmi úzký, protože i veřejná správa náleží do oblasti moci výkonné. Její činnost obsahuje především:
- politické vedení správy a organizování její činnosti
- podíl na utváření vnitřní a zahraniční politiky státu

Mezi úkoly vlády patří např.:
- Realizace výkonné moci,
- Vydávání právních předpisů – v případě vlády jsou to nařízení vlády,
- Řídí a kontroluje činnost ministerstev a dalších správních úřadů,
- Kontroluje hospodaření s prostředky státního rozpočtu, rozhoduje o příjmech a výdajích státního rozpočtu,
- Jmenuje vedoucí nebo členy různých správních úřadů,
- Zastupuje náš stát navenek – reprezentuje vztahy ČR k jiným státům atd.

3/ členění uvnitř skupin institucí, které přímo vykonávají veřejnou správu
a) stát (státní orgány)
b) územní samosprávné celky (orgány obcí a krajů)
c) jiné subjekty – nadace, fondy

Veřejná služba:

- pojem veřejné služby – musíme rozlišovat civil service – jakési bytí ve službě a public service – poskytuje nějakou službu nebo vykonává veřejnou činnost
Veřejnými službami se rozumí služby vytvořené, organizované nebo regulované orgánem veřejné správy k zajištění, aby byla služba poskytována způsobem, který lze považovat za nezbytný pro uspokojení společenských potřeb při respektování principu subsidiarity.
Každý se během svého života dostává do situace, kdy potřebuje využít veřejné služby.

Typologie veřejných služeb:

1) Věcné veřejné služby
2) Správní činnosti
3) Finanční podpory

1) Věcné veřejné služby

• Sociální služby - sociální služby pro staré a zdravotně postižené občany, sociální služby pro děti, mládež a rodiny, sociální služby pro vyloučené osoby a komunity

• Zdravotnictví - ambulantní péče, ústavní péče, speciální primární péče (vč. zdravotnické záchranné služby a lékařské služby první pomoci), poskytování léčivých přípravků a prostředků zdravotnické techniky, lázeňská péče a péče v dětských ozdravovnách, zdravotnická doprava, ochrana veřejného zdraví záchytné protialkoholní a detoxikační stanice a ochranná léčba

• Školství - předškolní vzdělávání, základní, střední, vysoké a vyšší odborné, speciální a jiné (např. umělecké) školství, volnočasové aktivity, tělovýchovné a sportovní aktivity, stravování žáků a studentů, ubytování žáků a studentů, pedagogicko-psychologické poradny, pedagogická centra, ústavní výchova

• Zaměstnanost - politika zaměstnanosti, civilní služba

• Kultura - profesionální a neprofesionální umění, knihovny, muzea, galerie, památková péče, kulturní dědictví, regionální a národnostní kultura, církve

• Doprava - veřejná osobní silniční a drážní doprava, plavba a služby vodní dopravy, letecká doprava

• Obrana - vojenská obrana, letecká záchranná a pátrací služba

• Vnitřní věci - bezpečnost a veřejný pořádek, integrovaný záchranný systém vč. požární ochrany, archívnictví, azylová zařízení, ochrana obyvatelstva

• Spoje - poštovní a telekomunikační služby

• Životní prostředí - ochrana přírody a krajiny, technická ochrana životního prostředí

• Služby technické infrastruktury - vodní hospodářství, zásobování energiemi

• Informační služby - portál veřejné správy

2) Správní činnosti

V širším slova smyslu jsou správní činnosti součástí veřejných služeb. Zejména jejich poskytovatelé, tj. krajské, městské a obecní úřady, (ale i uživatelé) považují tyto činnosti za veřejnou službu poskytovanou občanovi, jejíž dostupnost byla řešena v rámci reformy veřejné správy. Dostupnost těchto služeb pro občana je řešena v rámci projektu "Popis životních situací", který je elektronicky zpřístupněn na Internetu. Jedná se o popis procesů správních činností jazykem srozumitelným pro občana - uživatele. Popisy procesů životních situací jsou součástí e-governmentu a veřejných informačních služeb.

3) Finanční podpory

Finanční podpory lze považovat za veřejnou službu, jejíž poskytování se řídí splněním standardů v rámci projektového řízení. Cílem široké škály dotačních titulů určených jak na financování provozu zabezpečovaných veřejných služeb, tak i do oblasti investic, je podpora, zvýšení kvality poskytování a modernizace podmínek, ve kterých jsou veřejné služby zajišťovány.
3.3. Služební poměr
Služba se vykonává ve služebním poměru. Služební poměr se zakládá k České republice, nikoli ke konkrétnímu úřadu, na základě jmenování na služební místo v oboru služby. Vzniká po složení slibu jmenovanou fyzickou osobou. Tím se odlišuje služební poměr státního zaměstnance od pracovního poměru všech ostatních zaměstnanců, který vzniká na základě dvoustranné smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

12. Úřad jako organizační jednotka

Úřad jako jednotka

- lze definovat 2 způsoby:

• funkční pojetí – úřad je nějaké okruh záležitostí, které jsou určité organizační jednotce přiřazeny jako její působnost (toto přiřazování se děje zákonem) – tedy kdo jakou má působnost

• institucionální pojetí – jak je ta správa organizována, jaké území k ní patří, jaké otázky řeší!!! (jak je ten výkon provázán, kdo má co na starosti)
jinak se dá také úřad charakterizovat jako funkce úřad pro úřad; jeden úřad napomáhá rozhodování jinému úřadu (i takové pojetí úřadu lze)!!!

13. Veřejnoprávní korporace

Samosprávu vykonávají tzv. veřejnoprávní korporace:
- územní - obce, kraje
- zájmové (profesní) - komory, svazy

územní korporace
- obce své zájmy spravují pomocí zastupitelstev a zastupitelů
- obce s rozšířenou působností
- kraje (12 krajů + 13 krajem je Praha)

zájmové (profesní) korporace
- veřejnosprávní korporace – lékařská komora, fondy, nadace, školy, veřejnoprávní televize (rozhlas), SEVT,
PO i FO kterým stát svěřuje úkoly

-důležitý prvek organizační složky VS – dnes se chápe něco jako nadace
-rozdíl je v tom, že jet o právnická osoba s tzv. personálním substrátem – do té organizace patří určití lidé – příslušné skupiny – nadace mají majetkovou povahu, tedy hmotný základ
-tím můžeme tedy říci, že obec a kraj aj. jsou veřejnoprávní korporace – zájmová správa je také tvořena tímto

Veřejnoprávní korporace:
1. územní samospráva
2. soukromá samospráva

- VS, která je uskutečňována veřejnoprávními korporacemi
- Její činnost je založena na partnerském vztahu mezi státem a veřejnoprávními korporacemi
- Představuje decentralizované výkonné působení a ovlivňování společenského života prostředky nestátní povahy

14. Pojem veřejná správa

V současném období se veřejnou správou obecně rozumí správa veřejných záležitostí uskutečňovaných v rozhodující míře jako projev výkonné moci ve státě.

Právní vymezení pojmu správa: je to činnost, kterou vykonávají státní orgány společně s orgány jiných veřejnoprávních případně soukromě právních subjektů. Všechny tyto subjekty jsou vázány příkazy a nařízeními. Orgány VS plní výkonné funkce, které se projevují především jako rozhodnutí. Jejich činnost je zakotvena v ústavě a v dalších právních normách, které na ni navazují.
Hlavním úkolem VS je zajištění její legality na všech jejích stupních.

VS je souborem významných procesů řízených, regulovaných a zabezpečených specifickými institucemi zaměřenými na řízení veřejných záležitostí. (Veřejná záležitost = veřejný zájem, přičemž za veř. zájem pokládáme vše, co se týká občana a jeho role ve společnosti).

Veřejná správa je správou záležitostí státu veř. svazků a jiných subjekt. Je prováděna příslušnými orgány státu a veřejných svazků, řídí se právním řádem a objektivními postuláty správy státu nebo postuláty veřejných svazků a jiných subjektů.

Veřejnou správu lze globálně vymezit jako organizaci záležitostí určitého společenství (stát, obec) a jejich provádění k tomu stanovenými nositeli..

Veřejná správa
- v širším slova smyslu: úřady VS, vláda, parlament, soudy
- v užším slova smyslu: úřady, které veřejnou správu vykonávají

15. Veřejná správa a dělba moci

a) podle níž nevyjádří-li se Senát ve lhůtě 30 dnů, platí, že je návrh zákona přijat.
Tento, sice zdlouhavější a složitější postup při přijímání zákonů, by měl být vyvážen předpokladem jejich vyšší kvality. Dělba moci spolu je základním předpokladem každého demokratického státu.

Horizontální dělba moci

V případě horizontální dělby moci jde o institucionální dělbu moci mezi orgány moci zákonodárné, výkonné a moci soudní. „Absolutní a důsledná dělba mocí není však institucionálně a procesně v moderní společnosti v nejčistší podobě myslitelná. Zejména pokud jde o vztah legislativy a exekutivy vzniká nezbytně soustava součinností a závislostí a částečného funkčního překrývání, a to zvláště v parlamentním systému, který je více systémem spolupráce než dělby mocí. Trvalý a dalekosáhlý praktický význam si dělba moci v institucionální rovině udržuje zejména v principu nezávislosti soudní moci.“ (Vladimír Klokočka-Ústavní zřízení České republiky, nakladatelství Vyšehrad, 1997)

Na tomto způsobu dělení moci je založena většina ústavních institucí včetně ČR

Vertikální dělba moci

Vertikální dělba moci je založená na „rozložení mocenského rozhodování do různých autonomních celků na různých stupních vertikální hierarchie moci. Sem patří zejména federativní uspořádání, autonomie samosprávy apod.“ (Vladimír Klokočka-Ústavní zřízení České republiky, nakladatelství Vyšehrad, 1997)
• požaduje rozdělení pravomocí mezi centrem a místem
• vzniká samospráva, decentralizace
• příkladem vznik krajů v ČR
• centralizované moci tak vznikla opozice (hejtmani mají své pravomoci)

Funkční dělba moci

Funkční dělení moci je spojeno zejména s demokratizací volebního systému rozvojem politických stran. Jde o dělení uvnitř ústavních orgánů např. poměrem vládních a opozičních sil v parlamentě.
Opozice je v tomto případě prvořadou složkou funkčního dělení, což je skutečnost, jež je součástí moderního parlamentního státu.

MOC ZÁKONODÁRNÁ

Moc zákonodárná je představovaná voleným Parlamentem, jemuž je v ústavě věnována hlava druhá. Tato ustanovení ústavy jsou pak dále rozváděna dalšími ucelenými zákony a to především volebními zákony a zákony o jednacích řádech.
Vzhledem k tomu, že jiný ústavní orgán není vybaven právem přijímat zákony jako prvotní právní předpisy, je Parlament jediným a výlučným zákonodárným orgánem ČR. I když schvalování zákonů je nepochybně hlavním posláním Parlamentu, není jediným. Parlament má v kompetenci i jiné, významné pravomoci, jako např.
• dávat souhlas k některým mezinárodním smlouvám,
• volit prezidenta republiky,
• část Parlamentu- Poslanecká sněmovna může vyslovovat důvěru nebo nedůvěru vládě ČR,
v souladu se zákonem o volbách do zastupitelstev v obcích a místním referendu vyhlašuje volby do zastupitelstev v obcích.

Dvě komory Parlamentu

Podle Ústavy České republiky je Parlament tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem.
Dvoukomorovost Parlamentu ČR vychází z obdobných ideí, jako vycházela dvoukomorovost československého parlamentu v 1. republice, v letech 1920-1938. Senát je konstruován jako určitá protiváha Poslanecké sněmovně, jako její určitá brzda, jako prvek, vytvářející předpoklady kvalitnějšího legislativního procesu, jako prvek kontinuity Parlamentu pro případ, že by byla Poslanecká sněmovna rozpuštěna. Proto je vytvořeno několik předpokladů.
1. Obě komory Parlamentu vznikají na základě odlišného volebního systému
– Poslanecká sněmovna na základě zásad poměrného zastoupení,
– Senát na základě zásad většinového systému.
To znamená, že by nemuselo dojít k „zrcadlovému“ složení obou komor, ale v každé komoře by mělo vzniknout jiné politické spektrum. Tím se sleduje naplnění plurality názorů a zájmů a zapojení širšího spektra politických subjektů do činnosti Parlamentu. Tím by měla vzniknout určitá protiváha mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem

2. Obě komory Parlamentu mají různě dlouhé volební období
- Poslanecká sněmovna 4 roky,
- Senát 6 let s tím, že každé 2 roky se volí třetina senátorů.
Při volbách PS jsou všichni její poslanci voleni najednou, přitom se může stát, že oproti předchozímu volebnímu období dojde k jejich převážné nebo dokonce úplné obměně. Může se rovněž stát, že oproti předchozímu volebnímu období bude PS naplněna poslanci z opačného pomyslného pólu politického spektra. Tito poslanci by pak zřejmě měli zájem co nejrychleji negovat zákony z minulého volebního období a nahradit je novými. Proces rekonstrukce právního řádu by byl vlastně permanentním, nebo alespoň velice častým. Senát se však volbami, konanými každé dva roky, obnovuje jen z jedné třetiny. Dvě třetiny senátorů zůstávají ve svých funkcích i po volbách do Senátu. Tyto dvě třetiny senátorů jako nadpoloviční většina mohou sehrát polohu brzdy vůči radikálně obměněné PS

3. Obě komory Parlamentu mají své místo v nejdůležitější činnosti při přípravě zákonů. PS se vždy usnáší na návrhu zákona. Vyjádří-li se návrhem zákona souhlas, postoupí takový schválený návrh bez zbytečného odkladu Senátu. Senát pak postupuje tak, že:
a) projedná návrh zákona a usnese se k němu do 30 dnů od jeho postoupení tak, že návrh zákona schválí, nebo zamítne nebo vrátí PS s pozměňovacími návrhy. V každém případě však o návrhu PS meritorně jedná
b) vyjádří vůli návrhem zákona PS se nezabývat zůstane v nečinnosti a pak platí konstrukce

Pokud by v době, kdy je PS rozpuštěna, bylo třeba ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona, přijmout opatření se silou zákona, přísluší tato pravomoc Senátu. Senátu však nepřísluší přijímat zákonná opatření ve věcech ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv. Zákonné opatření Senátu, které mu k přijetí může navrhnout jen vláda, se vyhlašuje stejně jako zákony, tedy ve Sbírce zákonů a musí být schváleno PS na její první schůzi, jinak pozbývá další platnosti. Tím je zajištěna kontinuita zákonodárné moci a permanentní možnost přijímat prvotní právní předpisy.“ (Ústavní systém České republiky, Berlích, Hřebejk, Zoubek, nakladatelství PROSPEKTRUM Praha 1994)

MOC VÝKONNÁ

Česká republika je parlamentní republikou s významným postavením prezidenta republiky.

Prezident republiky

Ústava precizuje postavení prezidenta republiky coby „hlavy státu“. Zde se má na mysli jak
a) reprezentativní funkci vně i uvnitř státu
b) prezident republiky figuruje jako primární subjekt mezinárodního práva veřejného, reprezentující ČR
c) prezident je nositelem nejen vnitřní, ale zejména vnější suverenity

Pravomoci prezidenta:
- jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demise- což je de facto nejdůležitější ústavní pravomoc prezidenta v politickém kontextu
- svolává zasedání Poslanecké sněmovny
- rozpouští Poslaneckou sněmovnu
- pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády
- jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy
- jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu
- odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení
- má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního …tzv. právo veta
- podepisuje zákony
- jmenuje prezidenta a víceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu
- jmenuje členy Bankovní rady ČNB

Prezident dále
- zastupuje stát navenek
- sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy
- je vrchním velitelem ozbrojených sil
- přijímá vedoucí zastupitelských misí
- pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí
- vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu
- jmenuje a povyšuje generály
- propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán
- jmenuje soudce
- má právo udělovat amnestii

Vláda a ministerstva
Jde o tzv. „vrcholný orgán výkonné moci“

Vláda je sbor, kolektivní exekutivní orgán, složený z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů.

Předseda vlády
- organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykovává další činnosti, které jsou mu svěřeny Otavou nebo jinými zákony
- předsedu zastupuje místopředseda vlády

Výsadní postavení předsedy vlády dále spočívá zejména v tom, že
a) navrhuje ostatní členy vlády ke jmenování prezidentem
b) navrhuje odvolání člena vlády
c) kontrasignuje nařízení vlády ČR
d) nese širší politickou odpovědnost za chod exekutivy
e) je předsedou Rady pro zpravodajskou činnost
je členem Rady obrany státu, coby konzultativního orgánu

Ministerstva a jiné správní úřady
- hlavním právním předpisem upravujícím problematiku ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR je zákon ČNR o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky

Státní zastupitelství

- zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení a hájí tak legalitu v ČR v oblasti veřejnoprávní, zvláště trestněprávní
- jeho postavení a působnost vymezuje zákon o státním zastupitelství

MOC SOUDNÍ

Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Ústava zdůrazňuje nezávislost a nestrannost soudců při výkonu jejich funkce a stanoví základní záruky nezávislosti. Těmi jsou:
- soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu
- soudci (s výjimkou soudců Ústavního soudu) jsou podle Ústavy jmenování prezidentem republiky bez časového omezení

Soudce se své funkce ujímá složením slibu. Ústava stanoví inkompabilitu tj. neslučitelnost funkce soudce s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu a s jakoukoli funkcí ve veřejné správě, dále v orgánech místní samosprávy a zakazuje jiné placené funkce a jiné výdělečné činnosti s výjimkou vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké. Tuto činnost může však soudce vykonávat jen za předpokladu, že tím nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví.

Ústava připouští, aby zákon stanovil výjimky ze zásady neodvolatelnosti a nepřeložitelnosti soudce bez jeho souhlasu. Jedná se o výjimky, které vyplývají zejména z kárné odpovědnosti soudců. Zákon stanoví, že za závažné kárné provinění lze ve formě kárného opatření soudce přeložit na jiný soud téhož nebo nižšího stupně nebo jej odvolat z funkce soudce na návrh ministra spravedlnosti. Kárnou odpovědnost zjišťují a kárné opatření ukládají kárné soudy.
Soustava soudů

Soustavu soudů tvoří:
• Nejvyšší soud se sídlem v brně,
• Nejvyšší správní soud,
• Vrchní soudy se sídly v Praze a Olomouci
• krajské a okresní soudy.

16. Členění veřejné správy

Veřejnou správu dělíme na výkon státní správy a na výkon územní samosprávy.

Státní správa

Státní správa je veřejnou správou uskutečňovanou státem a svým charakterem představuje realizaci moc výkonné. Právní rámec státní správy tvoří Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod.

Stát jako subjekt vykonává státní správu zejména prostřednictvím těchto státních orgánů (Brůna, str. 11):
- vlády (vrcholný ústavní orgán moci výkonné)
- ministerstev a ostatních ústředních správních úřadů
- odborných územních správních úřadů (odvětvová působnost)
- veřejných ozbrojených sborů a jiných veřejných sborů

Státní správa je činnost:
- podzákonná (je vázána zákony)
- výkonná (vykonává zákony)
- nařizovací (uplatňuje mocenské nástroje – závaznost a vynutitelnost správních aktů – vyhlášky, nařízení,…)

Výkon státní správy lze svěřit orgánům územní samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. V takovém případě hovoříme o přenesené působnosti obcí a krajů.

Samospráva

1) Územní samospráva
v ČR vykonávají obce, kraje a hlavní město Praha, která je současně obcí i krajem. Územní samospráva je veřejnou správou uskutečňovanou jinými subjekty (v našem případě obci a kraji), než je stát ( Brůna, str. 12). Má oprávnění vykonávat určité náležitosti samostatně. Stát do ní zasahuje pouze tehdy, když dojde k porušení zákona. Základní principy územní samosprávy stanoví Ústava, která v článku 8 především zaručuje obcím a krajům právo na samosprávu.
Zachování co nejširších kompetencí na základním stupni správy nazýváno principem subsidiarity, který je všeobecně uznávaným trendem i v Evropské unii.

2) Profesní, zájmová samospráva = profesní komory

17. Výkon státní správy

Státní správa = výkon veřejné správy, pomocí subjektů, které zastupují stát. Jsou to státní orgány, ale i nestátní subjekty, které k tomu stát určil.

Státní správu vykonává:
- Vláda
- Ministerstva
- Jiné ústřední správní úřady

Výkon státní správy lze svěřit orgánům územní samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. V takovém případě hovoříme o přenesené působnosti obcí a krajů.

18. Formy samosprávy

1. Územní samospráva

I. Obecní zřízení (viz zákon č. 128/2000 Sb.)

l/ Každá obec musí mít svoje vlastní území, je to územní celek, vymezený hranicí obce. Až na úplné výjimky, kterými jsou vojenské újezdy, je celé území státu pokryto obcemi.
2/ Obec je tvořena občany - fyzickými osobami, které jsou státními občany ČR a zároveň jsou v obci hlášeny k trvalému pobytu.
3/ Dalším znakem obce je její ekonomická samostatnost. Obec hospodaří podle vlastního rozpočtu a se svým vlastním, zejména od státu odděleným majetkem. Stát tedy neručí za hospodaření a závazky.
4/ Obec má právo na samosprávu. Toto právo umožňuje obcím, aby rozhodovaly o svých vlastních záležitostech samy, v podstatě bez zásahů a omezování státem, za podmínky, že se budou pohybovat v rámci vymezeném zákonem o obcích a jinými právními předpisy.
5/ Aby mohla obec plnit všechny stanovené povinnosti a úkoly a využívat všechna daná oprávnění, musí být právním subjektem. Je to právnická osoba, konkrétně veřejnoprávní korporace, což jsou takové instituce veřejného práva, jejichž úkolem je realizace veřejných zájmů, i když vedle toho se mohou stát i subjekty soukromoprávních vztahů.

1.Hlavní město Praha 2. Statutární města
3. Ostatní města 4. Ostatní, tj. venkovské obce

II. Krajské zřízení (viz zákon č. 129/2000 Sb.)

2. Profesní, zájmová samospráva = profesní komory

1. Profesní komory s povinným členstvím :
Profesní komory jsou veřejnoprávní korporace, nejsou orgány státu. Jsou jako právnické osoby veřejného práva zřizovány zákonem a nezapisují se do obchodního rejstříku, ale evidenčně jsou zapisovány statistickým úřadem do registru ekonomických subjektů. Profesní komory nejsou podřízeny státním orgánům, byť tyto mají určité dozorové oprávnění a proti nezákonným zásahům státu mají právo na soudní ochranu.
Tyto komory sdružují fyzické osoby samostatně výdělečně činné v činnostech stanovených zákonem. Každý, kdo chce vykonávat určitou zákonem určenou profesi, je příslušníkem komory. O vstupu nového člena komora nemá volnost uvážení v rozhodování o přijetí, ale členem se stane každý, kdo splní taxativní podmínky dané zákonem. Právnické osoby nemohou být členy profesní komory.
Profesní komory se sídlem v :

a) Brně Exekutorská komora
Komora daňových poradců
Komora patentových zástupců
Komora veterinárních lékařů

b) Olomouci Lékařská komora

c) Praze Advokátní komora
Komora architektů
Komora auditorů
Komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě
Notářská komora složena z krajských notářských komor
Lékárnická komora
Stomatologická komora
2. Komory s nepovinným členstvím
Jde o hospodářské komory, které na principu dobrovolnosti sdružují podnikatele.

Dělí se na
a) okresní komory, jež se mohou slučovat do regionálních (krajských) komor. Jsou to právnické osoby zapisované do obchodního rejstříku,
b) profesní společenstva. Tyto komory jsou sice zřízeny zákonem jako právnické osoby, ale nemají veřejnomocenská oprávnění vůči svým členům (nemají právní subjektivitu), zapisují se do obchodního rejstříku a evidenčně i do registru ekonomických subjektů.

19. Státní služba

Rozumí se tím právní postavení zaměstnanců veřejné správy (vztahují se na danou osobu určitá právní pravidla); mohou se tím mínit zaměstnanci i samotné činnosti VS, na to navazuje kariérní postup a také systém vzdělávání – průběžně ale také i systém hodnocení. Tyto poměry pro zaměstnance státní správy upravuje zákon – pro samosprávu neplatí, platí pro ústřední orgány – a to až do určité výšky, nevztahuje se to na učitele, železničáře aj.; člověk musí být do funkce jmenován a musí složit slib; tato osoba je služebně v poměru ke svému státu nikoliv k příslušnému úřadu. Zákon o VS – dodnes neplatí pro všechny zaměstnance

Patří sem:

Služební poměr - Služební poměr se zakládá k České republice, nikoli ke konkrétnímu úřadu, na základě jmenování na služební místo v oboru služby. Vzniká po složení slibu jmenovanou fyzickou osobou. Tím se odlišuje služební poměr státního zaměstnance od pracovního poměru všech ostatních zaměstnanců, který vzniká na základě dvoustranné smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

Služební slib

Předpoklady k přijetí pro přípravu na službu

Fyzická osoba, která písemně požádá služební úřad o přijetí k přípravě na službu musí splňovat tyto předpoklady:

a) být státním občanem České republiky,

b) dosáhnout věku alespoň 18 let,

c) mít plnou způsobilost k právním úkonům,

d) být bezúhonná; tento předpoklad není splněn v případě pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin nebo pro nedbalostní trestný čin maření úkolů veřejného činitele, pokud odsouzení nebylo zahlazeno nebo pokud se podle zákona na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen,

e) dosáhnout tímto zákonem předepsané vzdělání pro obor služby, včetně odborného zaměření vzdělání, popřípadě požadavek kladený na znalost cizího jazyka nebo jiný oprávněný odborný požadavek určený služebním orgánem potřebný k výkonu služby,

f) mít potřebnou zdravotní způsobilost.

Platové tarify

Každý účastník služebního poměru je zařazen dle svého oboru k určité platové skupině. V případě, že se jedná o státní zaměstnance ve služebních úřadech , najdeme v příloze č. 1 zákona č. 218/2002 Sb. Jejich rozdělení do 12 platových tříd, které jsou různě platově ohodnoceny dle náročnosti

Ukončení služebního poměru

Ukončení služební poměru může nastat uplynutím doby určité, propuštěním, úmrtím nebo dnem 31. 12. kalendářního roku, v němž příslušník dosáhl věku 65 let.

Ukončení služebního poměru může nastat i z důvodů porušení služebního slibu, ten může být porušen v různých případech, které se řeší podle dané situace

20. Reformy veřejné správy ve světě

Reforma VS ve světě
- lze rozlišit podle délky a rozsahu těchto reforem
- jednak jde o vyspělé státy, zámořské i evropské
- další kategorie jsou post-komunistické země střední a východní Evropy
- poslední kategorií jsou státy rozvojové
a) státy vyspělé
- reformy zde probíhají od 50. let, 60. let, obsahem reforem bylo (prioritně) zlepšit kvalitu fungování VS a veřejných služeb
- charakteristické je otvírání veřejných služeb podnikatelským subjektům – Public Private Partnership (je možné ušetřit a zvýšit kvalitu VS)
- další trend je využívání moderních technologií, e-government (otevření úřadů lidem po síti – řeší problém periférií, usnadňuje to i komunikaci mezi úřady)
- poslední trend – hledání posílení participace občanů na rozhodovacím procesu

b) státy postkomunistické
- reformy probíhají 10 – 15 let; díky tomu se musí tyto reformy lišit i obsahově
- jsou spojeny s demokratickou transformací
- u nás celá 90. léta byla nevyjasněná hierarchie úřadů
reformy u nás začínají až na konci 90. let – to předtím lze brát jako transformace

21. Reforma veřejné správy v ČR

Českou republikou jsme od roku 1993
Kroky ještě před vznikem ČR; výchozí situace:
Změna VS po roce 1989
- před 89 byla veškerá VS správou státní (totalitní režim – snaha kontrolovat občana po celou dobu)
- veškerá VM byla centralistická
- v čele ústřední státní úřady a správa vykonávána prostřednictvím Národních výborů (3 stupně organizace – krajské, okresní a městské NV)
- 3/89 reforma VS

- Úkolem reformy veřejné správy je v maximální možné míře odstranit dosavadní nedostatky v jejím výkonu. Na základě Koncepce reformy veřejné správy byly připraveny potřebné zákony pro realizaci reformy územní veřejné správy. Z možných alternativ zvítězil tzv. spojený model veřejné správy, tzn. že orgány samosprávy vykonávají na základě zvláštních zákonů vedle samosprávy také státní správu v přenesené působnosti ...

- Cílem reformy veřejné správy je na jedné straně v maximální míře zkvalitnit a modernizovat výkony veřejné správy a na straně druhé přiblížit veřejnou správu občanům. Jedním z aktuálních kroků je přenesení působností 73 okresních úřadů na 205 obcí s rozšířenou působností.

Nejdříve:
- zásadní transformační kroky – 1990, vytvoření obcí, zrušení NV
- 367/1190 Sb. Zákon o obcích (obce převzaly správu MNV, částečná realizace samosprávy, územní rozsah se nezměnil)
- 425/1990 Sb. okresní úřady převzaly správu ONV, vytvořeno 73 + 3 (Brno, Ostrava, Plzeň)
- 418/1990 Sb. Zákon o hlavním městě Praze – navázání na tradice, samostatná právní úprava
- KNV zrušeny zcela, většinu kompetencí převzala ministerstva

Vyšší územně správní celky
- 347/1997 Sb. – vytvoření krajů (vyšších ú.sp.celků)
 13 krajů + Praha (vykonává působnost kraje)

Krajské – kolik, jak velké
Zemské – díky Slovensku nemožné

NUTS 1 – 4 = statistické jednotky, uměle vytvořené, určené pro čerpání z fondů EU

REFORMA VS V ČR
- garantem MV

1. reforma územní správy (kdo co bude vykonávat)
2. modernizace ústřední správy
3. zvýšení efektivity VS jako celku

1.Fáze – rok 2000
V prvním kroku se jednalo zejména o zřízení krajských samospráv!!!!. S tím souvisela příprava zákonů organizačních a kompetenčních (zákon o obcích, krajích, atd.) a dále z oblasti finanční a majetkové (o rozpočtových pravidlech, rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům, atd.)

• 129/2000 Sb. Zákon o krajích (organizační uspořádání krajů, působnost)
• 130/2000 Sb. Zákon volební do krajů (volba do zastupitelstva)
• 128/2000 Sb. Zákon o obcích (součinnost obcí s krajem)
• 131/2000 Sb. Zákon o hl.m. Praze
• 132/2000 Sb. Zákon o změně a zrušení některých zákonů o vzniku a sloučení (měnil kompetenční §)
• 147/2000 Sb. Zákon o okresních úřadech
• finanční zajištění krajů - majetek krajů, poplatky obcí, státní příspěvek, podíl na vybraných daních (218/2000 Sb. Rozpočtová pravidla, 243/2000 Sb. Zákon o rozpočtovém určení daní)

2.Fáze – rok 2002
Základním cílem II. fáze reformy je další rozvinutí decentralizačních a dekoncentračních procesů. V této souvislosti dochází k přesunutí kompetencí, které byly dosud vykonávány orgány státní správy (tj. především okresními úřady) na samosprávu, ať již do samostatné nebo přenesené působnosti.

• zrušení okresních úřadů!!!! (decentralizace, dekoncentrace) – 31.12.2002
• přenesení činnosti na kraje a hlavně na obce 3 stupně – rozšířenou působností
• 231/2002 Sb. Novela zákona o krajích
• 218/2002 Sb. Služební zákon
• 312/2002 Sb. Zákon o úřednících územních státních celků
• 320/2002 Sb. Zákon o změně a zrušení některých zákonů o vzniku a sloučení (v souvislosti se zrušením okresních úřadů)
• 290/2002 Sb. Zákon o přechodu věcí, práv a závazků ze státu na kraje a obce
• 314/2002 Sb. Zákon o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a obcí s rozšířenou působností
• funguje od 1.1.2003

Stupně obcí:
3. obce s rozšířenou působností (min 15 tis.obyvatel, dopravní obslužnost) – je jich 194, poslanecká sněmovna jich chce zavést 205

2. obce s pověřeným obecním úřadem – je jich 388

1. obce ostatní - normální – je jich 6244

S účinností od 1. ledna 2003 došlo ke zrušení Okresních úřadů. Činnost okresních úřadů je přenesena na krajské úřady, obce s rozšířenou působností a jiné správní úřady. Reforma vychází z uplatnění zejména následujících zásad:
- přenesení kompetencí ze státní správy na samosprávu v maximálně dosažitelné míře, tedy provedení decentralizace;
- přenesení kompetencí ve výkonu státní správy z ústřední úrovně na nižší, resp. obecní a krajský stupeň veřejné správy v maximálně dosažitelné míře, tedy provedení dekoncentrace.

Působnost:
všeobecná vnitřní správa - vydávání občanských průkazů, cestovních pasů, ..
doprava - vydávání řidičských průkazů, vedení registru silničních vozidel
živnosti - povolování volných, vázaných i koncesovaných živností
sociální zabezpečení - rozhodování o poskytování příspěvku na výživu dítěte, vyplácení dávek sociální podpory
sociálně-právní ochrana dětí - výkon sociálně-právní ochrany dětí, zprostředkování osvojení a pěstounské péče
životní prostředí a zemědělství - výkon speciálního stavebního úřadu ve věcech vydávání stavebních povolení k provedení vodních děl; vydávání souhlasu ke stavbám; ochrana před povodněmi, …
památková péče - poskytování finančního příspěvku na zvýšené náklady spojené se zachováním a obnovou kulturní památky

Reforma ústřední státní správy
Ústřední státní správa je součástí veřejné správy. Je to systém, který má v efektivním řízení rozhodující úlohu výkonné moci vlády a má být službou efektivně zajišťující činnost vlády. Od fungování ústřední státní správy jako celku se odvíjí schopnost a kvalita koncepční a odborné přípravy zajištění vládních politik.

Základním cílem změn v ústřední státní správě je odstranění nedostatků a zvýšení její efektivity. Změny, které mohou být realizovány v rámci ústřední státní správy jsou dvojího druhu:

1. Modernizace - zlepšování současného systému
2. Reforma - hlubší jednorázový proces měnící nebo zásadním způsobem upravující vlastní systém

22. Modernizace ústřední státní správy v ČR

- tzn. modernizace centrálních orgánů, kam spadají např. ministerstva a další ústřední orgány

- tato část reformy však naráží na dva problémy:
Tím prvním je, horizontální koordinace ústředních orgánů (ústřední orgány se řídí mimojiné kompetenčním zákonem z roku 1969)

Tím druhým problémem je služební zákon, kterým se řídí úředníci ústřední státní správy. Dále porovnává organizační uspořádání a zkušenosti vyspělých států s organizací ústřední státní správy v České republice a připravuje návrhy odpovídající podmínkám České republiky; při těchto návrzích zohledňuje doporučení OECD pro Českou republiku z hlediska hloubkového hodnocení regulatorních mechanismů.

23. Historický vývoj územně správního členění v českých zemích

Vývoj u nás:
Český stát – 13. století
- je to soustátí – je to České království na území Čech, dále Morava – Markrabství Moravské
- naše území bylo rozdrobené, za hlavní město byla ale vždy považována Praha
- od nástupu Lucemburků se začínají připojovat další vedlejší země – Chebsko, Slezsko, Horní a Dolní Lužice
- byl dříve 2 x tah velký, než dnešní ČR, ale bylo to soustátí – vedlejší země měly své správní struktury
- pořádek se snažil vnést Karel IV pomocí Ústavy, ale to se příliš neujalo; za vlády Karla IV. Tu byla patra: země, kraje, panství
- za husitských válek přestaly téměř fungovat právě země a posílila se moc krajů – začaly se vytvářet Landfrídy a vítěz Jiří z Poděbrad pak mohl být dosazen na trůn jako představitel vítězné Landfrídy
- změna nastává roku 1526 nástupem Habsburků na český trůn a stát si nepočíná jednotně
- Morava ho uznala dědičně českým králem, ale Češi ho svobodně zvolili za krále
- Habsburkové pak připojili naše země k soustátí Uher a R-Uherska; pořád jsme byli autonomní s Prahou
- Problém ale nastal roku 1547, kdy vypukla válka katolíků a protestantů – stavy ale nechtěly podpořit císaře ohledně války na jiném území (protestantismus nepotlačily)
- Habsburkové toho ale využili k omezení práv Českého zemského sněmu (právě tu nepodporu)
- V polovině 70. let vznikla tzv. konfese, ale Maxmilián ji podpořil pouze ústně, to pak pokračovalo i za Rudolfa II., který pak povolil více práv pro českou šlechtu
- Další konflikt byl v roce 1618, hovoří se o tom jako 2. pražské defenestraci (souvisí to s otázkou kostelů – tím to začalo)
- Došlo k tomu, že Matyáš zemřel a v roce 1619 nastoupil Ferdinand a české stavy toho využily a odmítly jej, protože Český stát si krále volí, říkali. (začala 30. letá válka)
- Bohužel u nás nebyl ale nikdo příliš zdatný v zahraniční politice – zvolili Fridricha Falckého – protestanta; mysleli, že ostatní státy nás podpořily, ale nestalo se tak, byli jsme také omezeni sociálně – šlechta se zajímala jen o sebe, ale města jí nic neříkala
- Bitva 1620 na Bílé hoře měla fatální důsledky ve správě pomocí obnoveného zřízení zemského pro Čechy 1627 a Moravu 1628
- Praha se stává provinčním městem a Český stát se rozplývá v konglomerátu Habsburského království
- Náš stát existoval, ale de iure, ale neexistoval de facto, s tímto se setkáváme spíše obráceně jako s problémem
- Orgány nevykonávaly činnosti a český sněm ztratil platnost
- Země, kraje a panství byla zachována a země jsou však zeslabeny
- Ke změně dochází po revoluci 1848; od roku 1950 se místo panství objevují okresy – chvíli fungovaly dvojí okresy, protože to byla složitá otázka: okresy – politické, soudní
- Později soudní okresy na nějakou dobu přestaly platit, ale změnili se v politické (ale podle soudních)
- Reformu měl na starost hrabě Stadion
- Po rozdělení na Rakousko – Uhersko se pak znovu vrací politické a soudní okresy
- Začala vznikat určitá práva a proto k tomuto došlo – aby to odpovídalo tehdejší ústavě
- Po roce 1868 mizí kraje a roste význam zemí, k další změně dochází v roce 1928, kdy jde opět o rozdělení politických a soudních okresů
- Od roku 1949 již nemáme zřízení a dochází pouze k vytvoření okresů k jejich snížení (počtu) dochází v roce 1960; později až dodnes se počet v podstatě nemění (dnes 76)
- Dříve se okresy vytvářely podle počtu obyvatel – byly proto větší a menší
- Země pak mizí po roce 1968!!!
- Kraje u nás obnoveny v roce 1945 – jiné návrhy se neujaly
- Počty krajů:
1850 – 10 + Praha město
1855 – 16
1949 – 13
1960 – 7
2000 – 13 + Praha město
-obecní zřízení u nás funguje od roku 1862 – příslušný zákon pak umožňoval volby do těchto orgánů (obce fungují)

-místní, okresní, krajské národní výbory – byly do nich volby, ve volbách ale nebyl výběr a národní výbory byly řízeny ze shora.
- u nás byly strany KSČ, ČSS, ČSL – ty tvořily Národní frontu, nebyl skutečně výběr ze stran; nebyla tam pluralita, garantovaná možnost výběru
- po roce 1989 byly národní výbory na všech patrech zřušeny
- u obcí bylo obnoveno zřízení, obce získaly samostatnost, byly zřízeny obecní úřady
- na okresech vznikly okresní úřady – ty byly pouze státní správou, kdežto obce byly samosprávou
- na úrovni krajů nebylo obnoveno nic, ale krajské zřízení dále v některých otázkách územně fungovalo (soudy, volby, aj.)
- poté byla až vládní úroveň
- tzn. neúplnou hierarchii na těchto stupních – kraje prostě chyběly
- začala tedy potom vyvstávat tato problémová otázka
- problém se vyhrotil tím, že ČSFR se začala rozpadat (pomlčková válka)
- hlavní důvod pro vytváření Československa byly slovenští krajané v USA, kteří toto uzavřeli – byl to i chytrý tah, jak rozbít Rakousko-Uhersko
- neustále probíhaly hádky o název naší země, definitivně došlo k rozdělení ve volbách v roce 1992 – Klaus byl stoupající hvězda, byl hrdý vyjednavač, tak kývl na rozdělení států na Českou republiku a Slovensko
- později zde ale byla i hrozba dalšího dělení, a to v rámci našeho státu!!!
- Minimální požadavek byla otázka zemského zřízení: Čechy, Morava (případně Slezsko)
- Tzn. na úrovni mezi vládou a samosprávou by byly země!!!
- Ústava toto neřeší, používá název VÚSC – vyšší územně samosprávné celky
- Proto nebylo také možné dokončit transformaci VS
- Hovořilo se o VÚSC, ale nebylo možné žádné návrhy dávat, protože neexistovaly – nebylo jasné, jestli VÚSC mají být země, nebo kraje
- Došlo ke spojení stran se stejnou myšlenkou středu – Českomoravská unie tehdy získala pouze dohromady ve volbách pouze 0,55
- Tím se ukázalo, že zemské zřízení ztrácí svou váhu!!!
k řešení zákonnou formou došlo až určením, že to budou kraje – začala se ale řešit, kolik jich bude a jaké bude jejich území
- Krajů je nakonec 13 + Praha, v té době padlo pouze rozhodnutí o zřízení těchto celků
- Došlo k dalšímu problému, a to k vytvoření stupnice NUTS; nejvýznamnější je NUTS 2 = termín v našem zákoně – regiony soudržnosti – těch je u nás 8, byly vysloveny otázky, proč kraje nejsou stejné jako NUTS2.
- Definitivní podoba reformy začala až na konci devadesátých let, kdy začaly běžet kroky, které běží i dnes, došlo i k faktickému zřízení krajů = toto pak budeme opravdu považovat až za reformu veřejné správy!

24. Reforma územní veřejné správy

1. reforma územní veřejné správy, která má dvě fáze, a to na úrovni regionů a na okresní a místní úrovni
2. reforma ústřední státní správy
3. reforma kvality a obsahu veřejné správy, která zahrnuje informatizaci veřejné správy, vzdělávání ve veřejné správě, veřejné a občanské kontroly, zvýšení účinnosti veřejných financí, dostupnosti a kvality veřejných služeb a řízení veřejného sektoru
reforma postavení zaměstnanců veřejné správy
- dostala se na pořad dne v roce 2000, kdy se uvádějí věci v život
- 128/2000 Sb - Zákon o obcích, 129/200 Sb - Zákon o krajích, 130/2000 Sb. – Zákon o volbách do krajských zastupitelstev, 248/2000 Sb. – Zákon o podpoře regionálního rozvoje

- 1. fáze – bereme za ni zřízení krajů; toto vzniklo až po volbách do krajů – protože na to se pak konaly další rozhodnutí, která dostála plnému fungování krajů

- 2. fáze – přímo v zákoně se rovnou počítalo, že do dvou let dojde ke zrušení okresních úřadů, to je velmi významná fáze, která ovlivnila život
- po zrušení došlo k přestěhování pravomocí okresních úřadů na kraje a obce s rozšířenou působnosti

- došlo ke zvýšení kvality fungování veřejné správy

Patří sem 4 úkoly:
1) veřejné finance (změna rozpočtového určení daní) – pro nižší celky – počet obcí 6249 – to je problém, je jich totiž moc – zde se objevují otázky, jestli mohou efektivně fungovat orgány VS; proto mají méně peněz, aby se slučovaly a peníze se šetřily, to ale na nízké úrovni není příliš úspěšné – spíše více se o toto zajímají větší města
2) veřejná kontrola – posílení kontroly ze strany občanů
3) veřejné služby – řada služeb se v rámci reformy přesunula na kraje – s tím ale souvisí obrovské problémy, především nedostatek financí
4) e-government – je to využívání moderních komunikačních technologií ve VS; má se občanovi usnadnit přístup k úřadu; řadu otázek může řešit z domova po síti!!
- především ve vztahu úřad – občan z hlediska toku informaci!